Soutěžní článek: Jak jsem (nejen) zírala na GAZPACHO

Dávno tomu, někdy na jaře roku 2013, jsem si přečetla na našem webu, že bude den jakéhosi Gazpacha. „Zase nějaký vědec“ – byla moje první myšlenka.To je pořád nějaký munzí, fórskvér – a podobné pípací mobilové hry. Jako by jim nestačil geocaching! Nevěnovala jsem tomuto oznámení pozornost. Do té doby, než se objevily první diskuze o tom, že to bude formou eventu, že určitě spousta lidí přijde v kostýmech, že se bude soutěžit s hologramem – a podobné, mně smysl nedávající, hlášky.
Poučena od kolegů kačerů a doma od dětí, jsem si pustila asi dva díly právě probíhajícího seriálu. Nepochopila jsem z něj nic, jen jsem si matně vzpomněla, že jsem se kdysi pokoušela číst knížu, ve které byli téměř všichni neživí , bylo tam něco o kočkách a mluvily tam počítače…Den „D“ nastal. Připravena na to, že jako jediná budu za exota, který jde mezi jednotnou zájmovou skupinu, jsem vstoupila do jámy lvové (Lihovar v Třebíči). Moje obavy se naplnily.
Do té doby normální kamarádi, věků různých, od patnácti do pětašedesáti, se začali jevit jako hodně divní lidé. Tuten v prazvláštně poskládané uniformě, krásná slečna v ovýložkované košili, všichni na čelech různě velká písmena „H“ . Ovšem to „nejzajímavější“ mě teprve čekalo. U jednoho stolu seděl monitor (viz.přiložená fotografie), hýbal se – a v jeho útrobách trčela hlava pana „Kometa“ . Nejen, že se ostatních 40 lidí ničemu nedivilo, ale dokonce se tvářili, že je to úplně normální. Jediné, co jsem na tomto „sněmu divných“ zvládla, bylo shovívavé usmívání a snímání obrázků fotoaparátem pro generace budoucí.
Probíhající soutěže byly fajn. Skládala se různě velká písmena „H“, praskaly se bublinky – prý relaxační folie, obdivovalo se krásné CWG a pilo se výborné pivo.
A kde je ta polévka? Podávat se bude studená. Na to, že právě vypukla venku pravá zima i se sněhem, to asi není dobrý nápad. Neodvážila jsem se požádat o ohřátí.Přinesli mi ji. V polévkové misce. Bylo to husté. Ozdobené smetanou. V ošatce tousty. Opravdu „TO“ bylo studené. Konzistence zvláštní – ihned po prvním okouknutí a přičichnutí mi bylo jasné, že si kuchař vypůjčil náš starý recept na domácí kečup, jen to trochu lajdácky rozmixoval – ty kousky by měly být jemnější. Proč dává do kečupu smetanu? Asi budu muset ochutnat.  Jezte studený nedovařený kečup, a tvařte se, že vám to chutná! Rozhlížím se kolem sebe – a oni se tak opravdu tváří. Dokonce velká většina lidí kolem mě všechno snědla!
Přiznám se bez mučení, nedojedla jsem. Nejvíce mi chutnaly ty tousty se smetanou, mírně namáčené v kečupu. Samotné jsem to prostě nedávala…Mám to za sebou. Zúčastnila jsem se setkání příznivců Červeného Trpaslíka!!! Zažívací trakt zvládl tuhle akci bez úhony. Své mínění na kamarády jsem měnit nemusela, i přes zvláštní úchylku se se všemi dalo diskutovat i o jiných věcech, než o rozmnožování kocoura a hlasitých radách počítače. Bude-li příští rok podobné setkání znovu, ráda se zúčastním – a už dopředu vím, že kečup se smetanou si opravdu nedám… pokud zdraví a mozková kapacita dovolí, možná taky strčím hlavu do vykuchaného monitoru našeho stařičkého, vyřazeného počítače.
brtnicek
Příspěvek byl publikován v rubrice Soutěžní článek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Soutěžní článek: Jak jsem (nejen) zírala na GAZPACHO

  1. cz7pka napsal:

    Evi s toho si nic nedělej, já pořád nevím vo co gou 🙂 Ale příště se přijdu taky podívat 🙂

  2. brtnicek napsal:

    🙂 tak já všem moc děkuji za hlasování a organizátorům za výhru 🙂
    Ale seriál fakt sledovat nebudu 🙁
    🙂

Napsat komentář