Soutěžní článek: Jak polévka gazpacho ovlivnila můj život

Jsem člověk veskrze přízemní, nerad experimentující a občas nedůvěřivý. Asi se tak mělo stát a nedlouho potom, kdy jsem se rozhodla navštěvovat eventy mi jednoho dne do života vstoupila polévka Gazpacho.

To takhle jednou přišel notifikační mail – event nedaleko tehdejšího zaměstnání v rozumnou hodinu…, jo, to by šlo, ovšem co je to to Gazpacho?

Lovím na wiki, v e-receptech a stále se vnitřně nedokážu srovnat s tím, že je to studené. Odjakživa byla každá studená polévka celkem neradostným zážitkem.

Co to píší v listingu? Že ji lze na přání ohřát – volejte sláva a tři dny se radujte. Po dalších pár řádkách mě nadšení opouští, vypadá to, že si jí ohřát nechávají jen a pouze exoti. Což o to, já jsem vcelku přírodní úkaz, ale to neznamená, že se to musí projevit hned na jednom z prvních eventů, kde bude bambilion lidí a já znám sotva tři.

Nu což, společenský život je třeba udržovat a tak někdy začátkem listopadu s nudlí u nosu v rámci logu objednávám jednu porci té neznámé důvěru nevzbuzující červené studené hmoty a tiše doufám, že to přežiju.

Než nadejde okamžik pravdy, ještě několikrát otvírám listing, čtu jásající a snažím se ignorovat skeptické logy budoucích spoluúčastníků, kteří zažili již minulý ročník. Uklidňuji se pohledem na repre fotku, která nevypadá až tak zle – hlavně syrová zelenina vzbuzuje naději , že aspoň něco z toho, bude k jídlu.

Čas letí, rýma zůstává a já drncám spolu s dalšími cestujícími autobusem 165, který v mrazivém odpoledni míří po své trase do Komořan. Trasu už znám, před Gazpachem se tu konal i jiný event. Sál, který mírou osvětlení připomíná spíš zaběhlý noční podnik, než seriozní restauraci je již napůl zaplněn stejnými blázny prahnoucími po studené polévce pár dní před Adventem.

Usedám ke stolu s pár známými tvářemi a nenápadně se rozhlížím kolem sebe, kam by se případně dala polévka umístit (asi netřeba uvádět inspiraci Mr. Beanem a jeho scénkou s tatarákem) a k mému zklamání jich moc nenalézám. Raději zabředám do hovoru a snažím se nemyslet na okamžik pravdy. Bohužel se ukazuje, že spolustolovníci přišli celkem hladoví a natěšení a tak unášena davem dostávám talíř, nějakou tu podávku, a stojím frontu, na jejímž konci stojí Mr. Vařečka a obří hrnec skrývající „mňamku“ která má svůj den a na oslavu toho bude obřadně sežrána.

Mr. Vařečka se s tím moc nepáře, tekutina pleská na talíř, až se okolo rozstřikují kapky. Nevypadá příliš nadšeně, zelenina nikde, fasuju dva trojúhelníčky pečiva a s tlukoucím srdcem směřuji ke stolu. Cestou zjišťuji, že je to fakt studené a přemítám, kam přede mnou schovali tu zeleninu. U stolu zjišťuji, že jí neschovali jen přede mnou, ale i před ostatními. Pokládám polévku na stůl – obvykle čekám až trochu vychladne, dnes čekám, až trochu zteplá. Plna nedůvěry opatrně nabírám trochu na lžíci a znovu očima hledám potencionální schovky. Už to nejde dál odkládat a zkouším, co to se mnou udělá. Na to, jak to vypadá nelákavě není chuť zase tak hrozná. U stolu se sice sem tam ozývá povzdech, že to loni bylo lepší, ale já jakožto nepoznamenaná si svůj názor teprve utvářím. Každá lžíce přináší nový poznatek od: „je to fakt studený (už tomu pomalu začínám věřit) „–„ je to fakt z rajčat (kdo by to byl řekl, když to všude bylo napsáno že)“ – „vypadá to, že se to dá pozřít“ –„ dobře, opouštím plán se schovkami“ – „toho pečiva mohlo být víc“ až po: „kdo vymyslel studenou polévku v listopadu“ až po otázku „dělají tu horký čaj?“

Mezitím probíhá jakási soutěž, kterou vyhrává spolusedící Dobesch a přináší si za to nášup v podobě jedné hráškové kuličky – a já si pomalu zvykám, že owner má trochu svérázný smysl pro humor.

Ještě chvíli posedíme a pak už je čas zvednout kotvy. Vyrážím směr domů s pocitem, že to mám za sebou.

——————————————————————————————-

Ovšem tohle nebyl konec. Za rok a nespočet dalších eventů, během kterých se z ownera stal kamarád a spolupachatel pár akcí přichází opět notifikace. S plným vědomím se zase hlásím a tentokrát se i těším. Nové místo, kuchař, prostředí a doprovodné akce slibují zcela nový zážitek a ten přichází.

V sále je podstatně víc známých než loni, v sále je vidět, je vidět dokonce i na polévku a je tu i spousta zeleniny. Místní MR. Vařečka je na svůj výtvor bezpochyby pyšný, servíruje ve stylovém „kroji“ a jeho polévka je o poznání nejen lepší ale i studenější – ba přímo ledovější. Na polévku se stojí dlouhá fronta a kdosi smutně oznamuje že přídavky neprojdou…

Bavíme se doprovodnými akcemi, dopřáváme si oslavovanou polévku a je nám fajn. Jediné, co je stejné je to, že mám opět rýmu a zase si dám čaj – vlastně je stejný i autorův smysl pro humor, tentokrát ještě o level vychytanější (neumím si představit kdo jiný by táhl zhruba kilotunu bublinkové folie jen proto, aby lidem věnoval čtvereček 5x5cm, zbytek role jako hlavní cenu a nakonec si jí zase odvezl protože výherce se jí raděj vzdal…) Lidí jetu spousta a vydržíme tu také déle než minule, a odcházím s pocitem, že se těším na příští rok

Do dalšího ročníku ještě nějaký čas. Otevřu FB a vidím zprávu od uživatele „Den polévky Gazpacho“, další zpráva je úplně stejná ale posílá jí tentokrát weri, zavřu FB a otevřu fórum, a světe div se, je to tu taky – jen ta notifikace ještě nedošla…

Mám potřebu si to s ownerem vyřídit osobně, je mi vysvětleno, že letos bude Gazpacho oslavovat celá planeta a tudíž je reklama důležitá. Také dostávám zhruba 68 letáčků, z nichž část používám na založení petice proti letáčkům, a daří se mi nasbírat hezkých pár podpisů. S werim to však nikterak nehne a tak je ze zbytku vyrobeno protestní origami, které ten bídák využívá opět k reklamě (jo a ta šibenice je weriho strategický plán na mé zneškodnění). Odplata se daří zanedlouho, kdy předvádí pyšně nástřel geocoinu – ne že by byl špatný, ale má dva zásadní nedostatky :

  1. z misky se kouří (dobře, to se dá pochopit, nejsem úplně bez smyslu pro humor)
  2. pro mě fatální nedostatek – v misce chybí lžíce
  3. ta věc na rubu nedává smysl a ještě svítí

Po pár týdnech neustálého připomínání druhého nedostatku beru nešťastného weriho na milost a uznávám, že alespoň ta lícová strana není tak úplně špatná. Tu rubovou mu stejně znechutili „pšátelé z Číny“

Termín tohoto významného dne se kvapem blíží a jak o tom tak uvažuji, tak polévka Gazpacho mě již třetím rokem pronásleduje takřka dnem i nocí. Zatím nejvážnější projevy řadím takto:

  • první myšlenka na jaře byla, že si musím dát pár semínek rajčat do země, aby bylo na Gazpacho…
  • dřív si vzpomenu na to, kdy má svátek Gazpacho než kdy jej mají členi rodiny
  • když vidím nápis „den polévky Gazpacho“ přemýšlím, kolik dalších slov z něj jde poskládat (schválně kdo jich najde nejvíc? – na eventu porovnáme )
  • v kuchařkách hledám místo něčeho co je k jídlu recept na Gazpacho
  • opravdu Gazpacho doma tvořím
  • jíme doma Gazpacho

—————————————————————————————–

Důležité:

  • Text je psán s nadsázkou, a proto je třeba jej brát s rezervou
  • Názor na coin je čistě můj osobní
  • Na další ročník se těším už teď
  • Nebraňte se letáčkům, v konečné fázi je s nimi docela sranda
  • Při sepisování toho textu nebylo ublíženo žádnému zvířeti
  • Při sepisování tohoto textu nebylo cílem ublížit werimu

A co říci závěrem? Snad jen…

Ať žije polévka Gazpacho!

(Irilee)

Error thrown

Object of class WP_Post could not be converted to string