Soutěžní článek: Je zima, čas na studenou polévku

Je zima. Celý den brouzdám pracovně po Praze, nastydlá jsem, že skoro nemůžu mluvit, a je mi hrozná zima. Kdyby večer nebyl ten event, seberu se a jedu domů.

Je nejen zima, ale i tma. Setkávám se s dětmi na Hradčanské. Dál pojedeme jedničkou, jsou to jen asi dvě stanice. Patrik je zdivočelý, po všem leze a křičí. A to jsme tam ještě nedorazili. Všechny tramvaje přijíždějí, jen ta naše ne. A je zima.

Konečně jednička. Vlezeme do přeplněné tramvaje a koukáme, kdo by tak mohl jet na stejné místo. Na druhé zastávce znervozním – už tady, nebo až dál? Nakonec těsně před zavřením dveří vyskočíme, vytahuju GPSku a hledám souřadnice eventu. Ještě jsem tu nikdy nebyla. Tak až dál, ještě dvě stanice. Zastávka se kupodivu jmenuje Ořechovka.

Vylézáme sami, žádný kačer v dohledu. Noříme se kamsi do temných hlubin, jdeme za šipkou. A je tu zima. Vypadá to divně, žádný objekt připomínající restauraci pro 150 lidí tu nevidíme. Pak nás šipka zavede k nějakým dveřím s reklamaou na pivo, tak to asi bude ono. Vlezeme dovnitř, připomínajíce malé tornádo. Aspoň tu je teplo, ale nikdo tu nevypadá jako kačer. Jdu za servírkou s dotazem, kde že je ta polévka gazpacho. Praví co si o tom, že to bude vzadu, že musíme jít doleva a doprava.

Jsme zase venku, a je tu zima. Jdeme doleva, doprava, dozadu, podloubím…všude je tma a nikde žádná polévka. Chodím s GPS v ruce, ale zaměření tedy nic moc, šipka mě posílá zpátky do toho tepla. Naštěstí nás identifikuje nějaký starší kačer a vede nás pořád dál od souřadnic. Ale trefil správně, za chvíli vstupujeme do tepla.

„Číslo!“

To je zajímavý kačerský pozdrav. Koukám na seznam u dveří a odpovídám: 92. Dostanu obálku a rozhlédnu se po přeplněném sále. Na to, že má event začít asi za půl hodiny, je tu opravdu plno. A to jsem si myslela, že číslo opravňuje k místu k sezení…

Prošli jsme celý sál, ale tři volná místa vedle sebe jsme nenašli. Nakonec se našla aspoň přes uličku. Usazujeme se a naléváme z termosky bylinkový čaj, nastydlí jsme všichni.

Co teď? Patrika nadchlo Rimmerovo „háčko“, musím mu ho hned přilepit. Teď je Lauremir, přihlášený do soutěže v salutování. Jde trochu obhlédnout terén. Anaurea zatím vybaluje svoji základní pomůcku pro eventy – krabici s CWG. To je její vášeň – obcházet kačery a vyměňovat CWG. Zjistili jsme, že stačí mít větší L&L krabici, a měnitelé se slétnou sami, tuto zkušenost jsme udělali v září na megáči. Anaurea obchází sál a nosí úlovky, pomalu ani nestačím krabici doplňovat.

S akademickým čtvrthodinovým zpožděním začínáme. Lauremira zajímá, kdy se bude salutovat. První je ale poznávačka ovoce. Nadšeně se do toho všichni vrhneme, ale kromě kiwi a pomela jsem celkem bez šance. Lichi tam bylo podle mě aspoň třikrát. Zkouším to natipovat systémem hodně blbý obrázek a hodně blbý název by mohly patřit k sobě. No, nepatřily, ale aspoň jsem to zkusila. I když po zjištění, že druhé kolo spočívá v ochutnávání, mě moje neumístění ani nemrzelo.

Pak konečně naše dychtivě očekávané salutování. Lauremir měl napřed řeči, že se bude stydět, ale pustili jsme mu ten správný díl Trpaslíka, a dostal za úkol naučit se to přesně nazpaměť. Úkol bez reptání splnil, a teď vypadá, že se docela i těší. Vzhledem k tomu, jak je celý večer rozdováděný, poslala jsem k podiu Anaureu, ať na něj trochu dohlédne. Tu ovšem zprivatizuje jakési asi dvouleté káčátko, a pozorují soutěž spolu.

Obavy byly zbytečné, nedostavila se ani tréma, a Lauremirovi se výstup povedl na výbornou. Sice se mu osazenstvo pokusilo zkrátit pokus potleskem už v polovině, ale nedal se, a dotáhl to do konce. Rimmer by se taky nenechal vyrušit.

Pauza na polévku. Docela jsme se jí obávaly, tak jsme si s Anaureou objednaly jen jednu porci s tím, že to snad nějak do sebe dostaneme. Lauremir se jí odmítl dotknout byť i čtyřmetrovou lžící. Po prvním ochutnání jsme překvapeně zjistily, že je dobrá. Až nás nakonec mrzelo, že máme jen jednu. Příště si dáme každá svou. Studená byla výborná, ale přišlo mi, že teplá by taky mohla být zajímavá. Asi si ji příště zkusím nechat ohřát.

Pak nastává pro nás hluchý čas. Kačeři si povídají, my tu nikoho neznáme, a s našimi zcela introvertními povahami nové známosti nenavážeme. Lauremir se nudí. S Anaureou jdou na chodbu přehrávat si scénky z Trpaslíka, já zatím sjíždím internet v mobilu. Druhé kolo poznávání ovoce jde nějak mimo nás, sedíme na opačném konci sálu, není to dobře slyšet ani vidět. Už bychom šli, ale Lauremir chce vědět, jak se umístil v salutování.

Nastává slavnostní okamžik: v soutěži v salutování se na prvním místě s velkým náskokem umístil…Lauremir! Patrik jásá a užívá si svých 5 minut slávy. Jdeme vybrat cenu. Jelikož je mu 10 let a je spíše kačer vlivem okolností, vybíráme tričko. Sice je velikosti XL, ale určitě najde uplatnění. (Večer ho použil jako noční košili a zjistili jsme, že je trackovatelné. Takže kromě tohoto primárního účelu v něm bude vymetat eventy, a jednou do něj snad doroste).

Dodatečně zjišťujeme, že zřejmě zmátl většinu kačerů, kteří psali o té holčině co vyhrála soutěž v salutování. Patrik je kluk, byť má blond vlasy do pasu, co by mu mohla každá holka závidět.

Počkáme ještě na losování, ale štěstěna se na nás už neusmála. Je půl desáté, dítko jde ráno do školy a domů je to tak hodina a půl cesty. Eventovou kešku vzdáváme, a vrháme se vstříc temnotě. Stoupáme k tramvaji, ledový vzduch se skoro nedá dýchat. Akorát Patrik je rozehřátý svým vítězstvím.

evidlo

Příspěvek byl publikován v rubrice Soutěžní článek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář